Celý den jsme tedy trávili tak, jak se na koupališti patří. Holky chytaly bronz a kluci kontrolovali bronz na kolemjdoucích a kolem se povalujících slečnách – a že jich bylo.
Pitný režím je nutné doplňovat za každých okolností. Nepodlehli jsme plechovkové mánii a vyrazili s Oďasem směr občerstvovací zařízení na točený. Nabídka pro zdejší kraj byla pro koupaliště takřka šokující - měli Plzeň – volba to byla tedy jasný. Při čepování mého piva bohužel srkla bečka – to je smůla. No nic počkal jsem si na pivko o trochu déle – dokud jsme stáli u okýnka tak to šlo – bylo se na co dívat, ale po tom co slečna řekla: „Počkejte u vedlejšího okýnka ja vám to za chvilku podám“, se vše změnilo. Čekání trvala věčnost, ale piva jsme se nakonec dočkali.
Během čekání jsme pozorovali okolí.
Nešlo si nevšimnout svižným krokem blížící se postarší ženy v zářivě žlutých (stejná barva jako má např. Leon Cupra) plavkách směrem k občerstvovacímu okýnku. Za normálních okolností by jsme ji ignorovali, jenže žena ignorancky obešla celou frontu a šla rovnou k okýnku. Po první větě („Párek v rohlíku s kečupem...“) bylo jasné wo co gou - byla totiž z Práááhhhyyy. Slečne servírka ji taktně naznačila, ať si stoupne na konec fronty, že musí počkat stejně jako všichni ostatní, nastala několika vteřinová slovní přestřelka. Po chvilce jsem to nevydržel už ani já a paní jsem řekl: „Pravdila jsou pro všechny stejná a ta fronta platí i pro vás.“, paní se na mě škaredě podívala a odešla. Já si pak klidně mohl vychutnávát pivo z Čech.
Hodina s hodinou se sešla a bylo na čase přemýšlet o cestě zpět domů. Cyklisté vyrazili – chudák Martina, ještě teď ji lituji, že musela cestu z koupáku absolvovat na kole, aniž by věděla kudy ji protáhnou. Automobilisté se rozhodli ještě chvilku poležet a zahrát si Aktivity. Slunce a teplo asi mělo dobrý vliv na Oďase, jelikož jeho schopnosti se ze dne na den několikanásobně zlepšily – no možná to byla kombinace sluníčko/pivo. Byl čas se odebrat domů a Jara opět zopakoval svůj názor na naftová auta. Pod pohružkou zpateční cesty v autobuse se rozhld najít oporu u Pavla. Bohužel chudák nevěděl, že i jeho auto je naftová.
Doma jsme si s Kikoušem připravili Hemenex, na kterém jsme si výborně pošmákli. Po té vyvstal problém, co budeme pít. Nejlepší varianta nakonec byla vyrazit do hospody. Sedli jsme do auta a vyrazili. V hospodě seděli pouze štamgasti (každý měl svůj vlastní půllitr). Dali jsme si 4 dvanactký a jednu černou osmnáctku na cestu a go home.
Doma jsme vzali půllitry a začli si z přinesených piv dělat řezáky. Když nám paní hospodská řikala, že si máme na tu osmnáctku dát pozor, páč chlapi v hospodě dají čtyři a už ju mají jak z praku, nebrali jsme ji moc vážně. Po třech řezácích jsme ji ale začínali věřit. Po tom co jsme to to dopili jsme ji měli. Noc byla mladá, někteří po dvoudílném večerníčku Želvy Ninja odpadli a my nakonec zůstali v obývacím pokoji jen tři – Já, Jirka, Oďas. Jak se říká – Aerodynamiku sportmena prověří jen zelená. Jirka vytáhl litrovku zelené, v tom stavu nešlo říct děkuji nechci, raději si půjdu lehnout. Procházka do lesa tedy začla. I přesto, že jsme na to byli tři, tak jsme se do lesa nedostali, zbyli nám asi dvě deci zelené na další den – to jsme ale zjistili až ráno, protože jsme všichni tři vytuhli u filmu Sneženky a machři po 25letech. Já bych šel spát dřív, ale jednak jsem v tom nechtěl nechat kluky samotné a tak jsem prostě jen po pár minutách ulevil očím s tím, že už jsem ten film viděl, a že promítaná pasáž není pro pozdější děj důležitá. Jak jsme ráno zjistil, tohle jsme si říkali všichni. Denní pitný režim byl snad nakonec dodržen.
Žádné komentáře:
Okomentovat